ROZHOVOR: Anna Serme 5 let v Modrém světě, 5. titul

Anna Serme, 38. hráčka světa a nejlepší česká hráčka současnosti, hraje za Modrý svět od roku 2017. V květnu minulého roku se přestěhovala z Francie, kde mnoho let žila, do Prahy. Můžeme ji tak vídat častěji i v Modráku, kde absolvuje část své tréninkové přípravy a někdy pomáhá s tréninky mládeže i dospělých. Níže si můžete přečíst rozhovor s naší levorukou hráčkou, která na začátku března obhájila titul Mistryně ČR a která se od roku 2010 na profesionálním okruhu PSA zúčastnila 79 turnajů, přičemž se třikrát dostala do finále a její aktuální bilance na PSA je celkem 136 zápasů, z toho 57 výher a 79 porážek.

Ani, gratulujeme k zisku dalšího mistrovského titulu! Víš, že to je už tvůj pátý titul, respektive čtvrtý individuální, co jsi přišla do Modrého světa?

Ten čas teda letí! Ani jsem si neuvědomila, že jsem všechny tituly vyhrála v barvách MS!

Už je to nějaký pátek. 🙂 Přišla jsi v létě 2017. Vzpomeneš si ještě, jak to tehdy proběhlo, jaké byly okolnosti, proč jsi kývla na nabídku nováčka extraligy? Znala jsi někoho z týmu?

V týmu jsem znala Janu Sigačevovou a Irču Vanišovou a to mi přišlo jako velká záruka kvality! 🙂 Obě mám moc ráda a je super s nimi být v jednom týmu. Sice nakonec často nehrály, ale vše sledují a fandí. V té době jsem žila a studovala ve Francii, tým už jsem v Česku neměla a na Modrém světě se mi líbilo, jak berou ženskou ligu vážně – to jsem do té doby bohužel nezažila, vždy byla v pozadí té mužské. To byl pro mě velmi důležitý faktor.

Hned v první sezóně, kdy jsi v modráckém týmu hrála extraligu, jsi výrazně přispěla k postupu do finále play-off. Bylo pro tebe překvapení, jak daleko se tým dostal a že v premiérové sezóně získal stříbrné medaile?

Měla jsem z toho velkou radost. Holky do zápasů daly vše a to velmi respektuji. Sama jsem často mnohem motivovanější, když hraju za tým, a mám radost, že to mají mé týmové kolegyně podobně.

V týmu jsi stále, kromě zmíněného stříbra a dvou bronzových medailí jste s děvčaty získaly také mistrovský titul. Jak vnímáš a hodnotíš ty uplynulé sezóny? Měnila se tvá pozice v týmu? Jak se podle tebe vyvíjel tým?

Přišlo mi, že se holky na extraligu rychle adaptovaly a hned jsme ukázaly, že máme na to nejen se dostat do play-off, ale taky tam něco uhrát. V týmu se toho od té doby změnilo hodně, ale moje pozice asi ne. S bodem ode mě se od začátku tak nějak počítalo. Myslím, že jsem ani jednou neprohrála (redakce potvrzuje). A často ten druhý potřebný bod přidala Terka Elznicová. Tuto sezónu je fajn, že se nám tým rozrostl a já nemusím pokaždé nastoupit, což mi dává větší svobodu v plánování turnajů na PSA.

Ano, před sezónou přišly do týmu dvě nové hráčky – Anet Sezemská a Eva Klimešová, v průběhu sezóny pak ještě Kačí Týcová. Jak vnímáš tyto příchody?

Já jsem hrozně ráda, že je nás víc. Poslední sezónu, dvě, bylo často stresující vůbec dát dohromady tři hráčky na utkání, hodně to stálo na mně a Terce Elznicové. Teď je fajn, že je nás tolik a tohoto problému se nemusíme bát. Taky je super, že se jedná o mladé hráčky, které s námi staršími snad naberou cenné zkušenosti.

Jak se těšíš na první domácí zápas v sobotu 16. dubna, kdy se bude hrát extraliga poprvé v Modrém světě? Jak vnímáš, že ačkoli se týmu podařilo v každé ze čtyř extraligových sezón umístit na stupních vítězů, neměl dosud možnost hrát domácí zápas?

Na domácí zápas se těším, bude to nová zkušenost. V Modráku jsem nikdy oficiální zápas nehrála, když nepočítám exhibice s Petrem Steinerem. Prostory jsou menší, tak chápu, proč se doposud dávala přednost jiným klubům. Ale jsem si jistá, že atmosféra bude v dubnu skvělá a že nás přijdou podpořit domácí fanoušci.

Jaká očekávání máš od letošního play-off, do kterého se tým s vysokou pravděpodobností opět kvalifikuje?

S Kačkou Týcovou, naší nejnovější posilou, si myslím, že máme významné šance na obhajobu titulu. Takže očekávání jsou vysoká. 🙂

Tak se necháme překvapit. 🙂 V týmové extralize jsi s týmem dosud získal jeden titul, ale sama za sebe jsi na národním šampionátu v březnu zvítězila už počtvrté. Liší se pro tebe nějak ty čtyři tituly? Jaké to je dostat se do pozice, kdy aktuálně dominuješ českému ženskému squashi?

Samozřejmě největší radost jsem měla ze získání prvního titulu. Také mám velkou radost z toho třetího, to už je taky pěkné číslo, to už nikdo nemůže říct, že to bylo jen štěstí. 😀

Do této dominantní pozice jsem se dostávala dlouhá léta, nepřeskočila jsem žádnou úroveň, z republik mám skoro všechna možná umístění a velmi těžké porážky. Ne všichni mi věřili, že se na ten vrchol někdy dostanu.

Při tomto rozložení squashových sil v Čechách se pro tebe asi nabízí poohlížet se po dalších výzvách v zahraničí. I tam se ti aktuálně daří, nyní jsi na 38. místě světového profesionálního žebříčku, tvém dosavadním maximu. Co se ti líbí na životě profesionální squashistky a kde tě naopak tlačí bota? 🙂

Na PSA mě nejvíc baví hrát s mnoha různými hráčkami. Hrát jen v Čechách pro mě není, ženská základna není moc velká a člověk tak hraje závěrečné zápasy na každém turnaji s těmi samými hráčkami. Na PSA se učím adaptovat na každý zápas, protože málokdy hraju víckrát s tou samou soupeřkou. Z každého zápasu si odnáším cenné zkušenosti k dalšímu růstu.

Je ale náročné být pořád na cestách. Pomalu, ale jistě, si vytvářím averzi k letištím. Myslím, že až skončím, tak budeme na dovolené jezdit jen autem. 😀

Když se podíváme na tvoji profesionální kariéru, byla tam různá období. V juniorském věku jsi žila a trénovala v Opavě, patřila jsi mezi nejlepší hráčky své kategorie, reprezentovala jsi ČR na mezinárodních turnajích. Jak vzpomínáš na tuto dobu? Co by sis třeba vzkázala do této doby, kdybys měla možnost se vrátit v čase a něco si poradit?

Ať míň řeším to, co si o mně a mém squashi myslí ostatní. Většina juniorů byla z bohatých rodin a velkých měst a já jsem se cítila jako outsider. Postupně jsem si ale dobrými výsledky vybudovala své místo. Nyní jsem ráda, že se squash zbavuje nálepky sportu pro manažery a je více inkluzivní.

V poslední části tvého juniorského období, ještě s dívčím jménem Klimundová, následoval přesun do Prahy, kde jsi začala studovat hru na kytaru na konzervatoři. Byla to dejme tomu druhá životní etapa. Jak na nivzpomínáš? Jaké bylo přejít z Opavy do Prahy, vnímala jsi nějaké rozdíly?

Tato změna nebyla vůbec lehká. Sama bydlet v 17ti letech v Praze a trénovat v převážně mužském klubu s sebou přineslo hodně nelehkých momentů, a sexistických vtipů. Navíc jsem byla řazená mezi takzvané naplaveniny odněkud z Polska. Pár dobrých duší jsem ale v Praze našla a rozhodně jsem nyní díky této zkušenosti hodně samostatná a umím se za sebe postavit.

A měla jsi už tehdy touhu stát se profesionální hráčkou?

V té době jsem ještě žonglovala s kariérou v hudbě a možná jsem u squashe zůstala i díky seznámení se s Lucasem (Lucas Serme – nyní manžel a též profesionální squashista, pozn. red.). Jasno jsem ale měla až těsně před absolutoriem, kdy mi došlo, že pokračovat v hudbě mě neláká. Sedět a trénovat na kytaru šest hodin denně, navíc v izolaci, pro mě nebylo. Mě baví být s lidmi a hýbat se.

Po úspěšném absolventském koncertě v roce 2013 jsi tedy v hudbě nepokračovala a rozhodli jste se s Lucasem přestěhovat do Francie. Jaké byly hlavní motivy tohoto rozhodnutí a jak dopadla očekávání ve srovnání s realitou? Našla jsi ve Francii podmínky vhodné pro profesionální squashovou přípravu?

Studovala jsem univerzitu v Praze, ale studia mě nebavila, tak jsem se přihlásila na Sorbonnu a řekli jsme si, že pokud mě vezmou, tak se přestěhujeme. Dobré squashové podmínky byly spíš bonusem, hlavním motivem bylo studium, i když jsem samozřejmě plánovala dělat obojí. Ve Francii bylo super, že jsem hodně trénovala s dalšími holkami podobné úrovně a tam mi došlo, že mám na to hrát mezinárodní turnaje. Taky jsem mohla trénovat zadarmo a měla jsem přístup k trenérovi na fyzickou přípravu. V mnoha ohledech to byla velmi pozitivní zkušenost.

Na největší mezinárodní turnaje ses pak začala dostávat hlavně ke konci mnohaletého pobytu ve Francii a po návratu do Prahy v minulém roce. Co vás vedlo k přesunu do Čech? Jste se změnou spokojení? A co by sis sem z Francie přenesla, kdyby to bylo možné?

Lucas vlastně nikdy do Francie nechtěl, takže jsme hned po studiích věděli, že tam nezůstaneme o moc déle. Přemýšleli jsme o Španělsku, ale bylo by to hodně finančně náročné. Praha byla po Barceloně hned na druhém místě a musím říct, že jsme tady hodně spokojení. Z Francie bych přivezla hlavně squashovou klubovou kulturu, tady jsou squashcentra spíš komerčně zaměřená, i když zrovna Modrý svět je výjimkou a podobnou kulturu má. Taky bych importovala pekárny a obchody s oblečením! Tady vlastně vůbec nenakupuji, nákupy spojujeme s návštěvou rodiny ve Francii. 😀

S Lucasem tvoříte squashové manželství. Jste na profesionálním okruhu výjimka, nebo je tam více takových dvojic?

Je tam mnohem víc párů. A to je fajn, alespoň nás na hotelu nechají sdílet pokoj, jinak by jim to nevyšlo do počtu. Konečně se dostávám na stejně velké turnaje jako Lucas, takže spolu často cestujeme. Ale první turnaje byly s covidovou bublinou, takže jsme stejně museli být každý na svém pokoji!

Zajímavý paradox. 🙂 Proběhne někdy ve vaší domácnosti den, kdy byste se nebavili o squashi?

Rozhodně, ale není jich mnoho. Vzhledem k tomu, že každý den trénujeme, tak něco o squashi vždy prohodíme.

Kdo z vás zatím dosáhl na světovém žebříčku lepšího umístění? A jaký je tvůj odhad, že nakonec dopadne toto srovnání? 🙂

Lucas je výš a věřím, že se ještě o hodně výš posune. Moje umístění je už teď hodně dobré a pokud někdy dorovnám Lucasovo maximum, tak budu mít opravdu velkou radost! Každopádně před pár měsíci jsem si ani nedokázala představit, že bych se někdy dostala tam, kde jsem teď.

Co kromě squashe ráda děláš, co tě zajímá?

Mě toho zajímá tolik! Kdybych mohla vést paralelní životy, tak bych byla kurátorkou umění, psycholožkou, překladatelkou, cestovatelkou, odbornicí na politiku USA, měla bych útulek pro psy a kočky, a vlastně pro jakákoli jiná zvířata a taky bych byla aktivistkou za jejich práva! A to není zdaleka vše. Já se nadchnu téměř pro cokoli, možná by bylo lehčí vyjmenovat, co mě nezajímá! Nyní se ale kromě squashe hlavně věnuji mentálnímu koučingu.

To je široký záběr. Následující otázku to pak vybízí položit tak, kolik času ti zbývá na trénink. Jak často jako profi hráčka trénuješ, na co se nejvíce zaměřuješ?

Trénuji 5-6 dní v týdnu, jednou až dvakrát denně. Na kurtu jsem ale maximálně jednou denně, zbytek času se věnuji mentální a fyzické přípravě – posilování, ghostingu, józe a tak podobně.

Co považuješ za svoje silné herní stránky?

Mou obrannou hru, přesnost, změnu rytmu a pohyb.

A co vnímáš, že je důležité pro profesionálního sportovce v dnešní době?

Uvědomění, že talent je jen nepatrná složka a že je to hlavně o disciplíně a zdravém mentálním přístupu.

Když se ještě ohlédneš zpět, jaké jsou pro tebe nejdůležitější či nejzajímavější momenty v dosavadní kariéře?

Jedním z nejdůležitějších momentů mé kariéry bylo rozhodně mé první finále na Mistrovství ČR proti Olze Kolářové, kde jsem byla bod od vítězství a prohrála jsem. Tato porážka byla hodně bolestivá, ale dnes můžu říct, že díky ní jsem tam, kde jsem. Právě těžké porážky budují charakter a staví solidní základy dalšího progresu.

A co nejzajímavějšího mimo zápasy jsi díky squashi zažila?

Nejzajímavější momenty jsou vždy ty, kdy se díky squashi dostanu do míst, kam bych se jinak asi nedostala. Navštívila jsem Niagárské vodopády v Kanadě, pandí zoo v Číně, viděla jsem klokany v Austrálii, Jižní Afriku, Pákistán, Hong Kong, Mauricius a další. Často také v těchto místech navážeme nové vztahy a poznáváme tyto kultury zevnitř, což je hodně obohacující!

Čeho si ve svém dosavadním životě nejvíce vážíš?

Právě této příležitosti poznávat místa a lidi po celé planetě a možnosti sdílet to s Lucasem. Také toho, že jsem žila v jiné zemi a perfektně se naučila tamní jazyk.

Je něco, co bys chtěla vzkázat juniorským squashistům?

Aby si svou cestu užívali a ať hrají hlavně pro radost. Často převáží tlak, stres a další negativní emoce a lehce zapomeneme, proč jsme tuhle hru vlastně začali hrát. Tenhle vzkaz by si ale měli připomínat taky rodiče a trenéři, kteří tento tlak hodně vytvářejí. Nastavení zdravého vztahu k soutěživosti je základ.

A co vzkážeš fanouškům extraligového ženského týmu Modrého světa? 🙂

Ať jsou stále tak zapálení a skvělí a ať nás přijdou v dubnu podpořit!

Ani, děkujeme moc za rozhovor a ať se ti daří!